Duševní onemocnění v historii

Blázni v minulosti

Když se řekne schizofrenie, mnoho lidí si představí velmi vzácné a těžko pochopitelné psychické onemocnění.

Pro začátek je dobré uvést, že schizofrenie není tak vzácný jev, jak se může zdát. Napříč světem má proti jiným onemocněním poměrně stabilní zastoupení pohybující se okolo 1%. To znamená, že přibližně každému stému narozenému člověku může být diagnostikována schizofrenie.

Proč používám neodborný a zastaralý termín Blázen?

• Schizofrenie, bipolární porucha, obsesivně kompulzivní porucha a mnohé další, kdysi považovali všechny lidi s vyjmenovánými diagnózami za blázny. Termín blázen je širší a univerzálnější
• Termín blázen je lidštější a nemá pouze negativní konotaci. Bláznit je lidské, bláznivé je někdy krásné, veselé, osvobozující. Avšak ve slově jako schizofrenie slyšíme pouze nemoc, vadu, něco co by se mělo napravit a vyléčit.

Bláznili jsme už v pravěku

Lidé dnes nazýváni schizofrenici často vnímají bytostí, které nikdo jiný nevidí, nebo jim připadá, že jim jsou do hlavy vkládány cizí myšlenky, nebo slyší hlasy. Tento způsob lidského přemýšlení měl své zástupce mezi lidmi pravděpodobně již od samého počátku existence lidské rasy, respektive už od dob kdy lidé začali být lidmi a ne opicemi. Důkazem je výskyt schizofrenie ve všech lidských rasách a to, že se vyskytuje i mezi australskými aboriginci je důkazem o stáří tohoto onemocnění nejméně 50 000 let, jelikož před touto dobou se oddělili od zbytku lidstva. Od opic nás v dávných dobách odlišil nejen jednosměrný vývoj k větším mentálním schopnostem, ale také výraznější rozčlenění mentálních schopností tak, aby jednotliví členové skupin byli více a více specializovaní, protože přibývalo různých činností, které chod skupiny vyžadoval. Jak se mezi námi lidmi říká, jeden umí to a ten zas tohle. Tímto způsobem mohly skupiny fungovat daleko efektivněji a jak vidno dle počtu zaměstnání a koníčků společnost stále míří k větší varietě specializací pro své členy.

V pradávné lidské skupině jsme nejspíše měli zastoupené lovce, sběrače, léčitele, předpovídače počasí, šamany, umělce, výrobce nástrojů a oblečení, kuchaře. Pokud by lidé nenacházeli své talenty a rozdílnosti jistě by se naše civilizace nerozvíjela takovým tempem a přežití skupiny by bylo daleko nižší, když by každý uměl každou činnost stejně, ale jen trochu. Vývoj a lepší přežití lidského druhu tak bylo závislé na podpoře rozdílností v mentálních schopnostech jednotlivců.
Mnoho badatelů, jenž se zabývá schizofrenií ji pokládá za extrémní rozvinutí kreativních schopností, tedy ve schopnostech nacházet řešení tam kde jiní ne a nacházet spojitostí, tam kde jiní ne. Tuto teorii potvrzují například studie zkoumající schizofreniky a umělce. Dle nich mají tyto dvě skupiny podobný způsob přemýšlení, s tím rozdílem, že schizofrenik tento způsob myšlení neumí tak efektivně použít a je ve své kreativitě zjednodušeně řečeno ztracen. Oproti běžné populaci kreativní osoby a schizofrenici používají více informací pro své soudy a dokážou nalézt souvislosti mezi vzdálenějšími koncepty (Dykes and McGhie, 1976).

Pravděpodobně tyto kreativní schopnosti mají silný genetický základ, neboť v širších rodinách umělců se vyskytovalo vyšší procento schizofreniků a naopak v rodinách schizofreniků bylo větší množství umělců než je v populaci běžné (Buckley, 2013).Další autoři spojují schizofrenii s vnímáním a prožíváním spirituality. Přeci jen, kdo jiný by mohl být v kmeni nejlepší kandidát na šamana, než člověk, který neviditelné duchy dokáže skutečně vidět a slyšet.(Polimeni, n.d.) Dalo by se jistě namítat, že takoví lidé závažně mystifikovali kmen pokud nevěříte na duchovní síly. I přes možnou mystifikaci se ale tito lidé mohli zapříčinit na soudržnosti skupiny, tvorbě rituálů a tradic a dávat víru v lepší zítřky při náročných dobách a situacích, kterým museli naši předci čelit. Minimálně vyrovnání se s často vysokou umrtností bylo jistě snažší s člověkem jenž podporoval víru skupiny.
Jak vám připadájí kreativní a duchovní schopnosti příbuzné, nebo naopak vzdálené? Rádi se dozvíme váš názor v komentářích.

Šaman či blázen?

Pokud si představíme časy dávno minulé, doby šamanů, kněží a proroků jistě by mnoho z nich bylo dnes diagnostikováno jako schizofrenik a uzavřeno do léčebného zařízení.
Tedy ten samý způsob uvažování, jenž si za dávných dob zasloužil naslouchání celého okolí a nezměrnou úctu dnes většinou zasluhuje snahu o co nejdřívější nápravu a léčbu.

Pokud se podíváme na přístup k bláznům v různých dobách a místech, pohybujeme se mezi dvěma póly:

Ten první je, že odlišný způsob chování a prožívání, například slyšení hlasů je darem od božstev či duchů. Tento člověk je médium kterého by jsme měli poslouchat a odnést si něco z jeho povídání nebo vidin. Usuzuje se, že tento přístup byl v minulosti poměrně častý a lidé s těmito dary stáli u zrodu velkého množství kmenových náboženství a pomáhali členům kmene při obřadech (Polimeni, n.d.).

Z rozvinutějších společenství stojí za zmínku uvést starobylé Maye, „jejich kněží byl ústy bohů, jejichž slova přináší. Nahlas vyjadřoval vzkazy nebe a používal při tom vznešený jazyk, který byl překládán.

Nevíme přesně jak mayští kněží získávali své funkce. Nebyly dědičné a závisely na přirozeném daru, díky kterému se stal výjimečnou bytostí. Proto byl také nošen na ramenou svých pomocníků“ (Arnold and Le Roy, 2003).

Zavírat či naslouchat bláznovství?

Druhý pól je snaha o nápravu, resp. uvedení do normality jedince a pokud to není možné vyčlenění jej ze společnosti.

Tento přístup je rovněž velmi starý a zahrnuje také dávnou historii, kdy například ve středověku se často věřilo, že jsou tyto stavy změněného vědomí způsobeny posedlostí nějakým démonem či božím trestem. S blázny se tehdy nakládalo buďto vyhnáním za hranice města bez možnosti návratu, nebo bohatší rodiny si mohly dovolit blázna držet doma aby nemohl vycházet ven a býti vyhnán. Pokud se jednalo o ženu, byla často prohlášena za čarodejnici a za toto nařčení ji jak známo nečekala nejšťastnější budoucnost. Za těchto dob ale také existovaly kláštery, které některé blázny příjmaly pod svá křídla a starali se o ně. Běžný byl také exorcismus. Po tomto období nastalo osvícenství, které sice k psychickým nemocem přistupovalo o něco vědečtěji, zakládaly se nemocnice a první ústavy pro duševně choré, ve kterých ale většinou nebyly podmínky o moc lepší, než v dobovém žaláři. Přístup který se blázna snaží spravit a tento průběh léčby odsunout někam daleko od normálních lidí se traduje v různých formách do dnes. Pochopitelně nic není černobílé a zde to platí dvojnásob, pouze za určitých dob a na určitých místech převažoval pól přijetí a obohacování se od lidí s odlišnými stavy vědomí a jindy zase převážil pól léčby a odsunutí.
Tak jistě i za mayů vyhnali nejednoho člověka za hranice města, neboť byl blázen a naopak v dobách středověku zde mnoho lidí přijali jako svaté, či proroky a to stejné se děje občas i dnes

Střípky z historie léčby bláznovství

– Období středověku navazuje na hippokratovu klasifikaci; společnost vnímá především osoby trpící melancholií (ta je ve středověku obecně brána jako název pro nemoc duše), jelikož její symptomy jsou nejzřetelnější a v prakticky nezměněné míře je k tomuto druhu onemocnění definují I osvícenští lékaři v pozdějších staletích: „někteří se považují za zvířata a přejímají od nich hlas I pohyby. Někteří se považují za skleněné nádoby, a couvají proto před chodci ze strachu, aby se nerozbili; jiní mají strach ze smrti, ačkoli si ji nejčastěji právě sami způsobují. Další si představují, že se dopustili nějakého zločinu, a jakmile se k nim někdo blíží, bojí se a třesou, že je vezme za límec a odvede do vězení, kde je spravedlnost ztrestá smrtí“ (Weyer, dle Foucault 1994:62)

– Krom bezpečnostní politiky, mělo vyhánění bláznů daleko důležitější význam, a to funkci určitého uvolňování sociálního napětí mezi duševně zdravými členy společnosti: „Blázen, vyobcovaný šílenec, byl ideální objekt, do něhož bylo možno projektovat nejrůznější zla společnosti. Když se k rituálním účelům vyobcování a ukamenování vybral pomatený šílenec, mohl na sebe vzít nejen všechny hříchy a znamení zla, ale také I vlastní psychopatologii, která ohrožovala celistvost společnosti.“ (Černoušek 1994: 46) – Blázen a hlupák se stávají příznačnými figurami středověké smíchové kultury. Přestože šílenství na jednu stranu představuje jakýsi cizí, vzdálený svět, který obyčejné lidi děsí, svým groteskním projevem zároveň umožňuje hrůzu přemoci smíchem. Strašné se obrací ve směšné, monstra se mění v legrační a veselá strašidla (Bachtin 2007: 47) Satirici tak využívají společenský význam blázna a nechávají ho činit nebo mu vkládají do úst mnohé komické repliky, které ale zároveň mezi řádky obsahují kritiku, výsměch či vyjádření k mnohým tabuizovaným tématům: „veškerá lidská právda, nepřizpůsobená některému stavu, určité profesi, tj. nepodléhající určitému právu, se vylučovala, nepočítalo se s ní; tolerovala se jen v takových případech, když se objevovala v nevinné formě, budila smích a nečinila si nárok na jakoukoli vážnější roli v životě. Právě tím byl určen společenský význam blázna.“ (Veselovskij, dle bachtin 2007: 98)
Koláček (2007:10) vykresluje dvorního blázna jako někoho, kdo mohl věci nazvat pravým jménem, pod rouškou své bláznivosti říci bez obavy z trestu nepříjemnou pravdu svému pánu přimo do očí. Blázen tak byl hájen před trestem za „upřímnost“ a nemusel své názory skrývat či pozměňovat, aby odpovídaly tomu, co chce jeho pán slyšet.
Jak říká Euripides: „ Blázen, cokoliv má na srdci, to prozrazuje svou tváří a vyjadřuje řečí, kdežto mudrci mají dva jazyky. Jedním mluví pravdu, druhým to, co uznají podle okolností za vhodné.“

– Zřejmě se za středověku konaly v mnoha městech takzvané svátky bláznů. „V ten den bylo dovoleno dívat se na svět „bláznovskýma“ očima. Lid shromážděn v ulicích díky konání karnevalu, je ve své činnosti podporován pocitem vlastní nesmrtelnosti a relativnosti existující moci a vládnoucí pravdy. Karneval osvobozoval vědomí od nadvlády oficiálního světového názoru, dovoloval pohledět na svět nově: bez strachu a pokory, s neomezovanou kritičností. Na tuto krátkou chvílí byla pozastavena platnost zákonů zdvořilosti mezi sobě rovnými I respektovanými etikety a hierarchických stupňů mezi vyššími a nižšími. Nedbalo se na konvence, byly zrušeny všechny distance mezi lidmi. “ (Bachtin 2007: 241, 245, 248, 256)

„Nevybouchnou snad vinné měchy a sudy, jestliže se čas od času neotevře otvor pro přívod vzduchu? I my jsme starými sudy.“

(Francouzský klerik roku 1444, dle Burke 2005: 215)

– Období renesance předznamenává sociálnímu statutu bláznů počátek velkých změn. Na jednu stranu se na úkor inkvizičních démonologických praktik začíná stále více prosazovat humánnější koncepce péče o duševně choré, na tu druhou však

návrat šílených do rukou lékařů neznamená nikterak zásadní zlepšení jejich životních podmínek. Vencovský [1996: 135] poznamenává, že se již duševně choří na základě domněnky, že jsou posednuti ďábelskými silami, nelikvidovali, renesanční lékařství je však vnímá jako osoby nevyléčitelné – a jako takové tedy nevyžadující lékařského ošetření či společenské ochrany a je možné je svěřit k zadržení do věznic či sklepních komor městských špitálů. Humánnější koncepce v nakládání s duševně chorými je tedy

dle Vencovského charakteristická pouze tím, že se v rámci ní přímo nezabíjelo.

Vnímání blázna očima „normální“ společnosti se ale přespříliš nezlepšilo: „Onemocnět duševní chorobou bylo společenskou hanbou, nikoli lidským neštěstím.“ [Vencovský 1996: 135]

V tomto duchu je s pomatenými i zacházeno: „Ve všech městských zařízeních bývali duševně choří připoutáni okovy ke zdem a trávili svůj život ve špíně a strašlivých podmínkách. Jestliže již „nezuřili“, byli vyváženi v dřevěných nebo železných klecích na hlavní náměstí jednotlivých měst, kde byli ukazováni měšťanům a vystaveni veřejnému posměchu a týrání.“ [Vencovský 1996: 135 – 136]

Renesance tak představuje jakýsi rozšířený koncept dvorního blázna – lidé si na pomatených vybíjejí své křivdy a potlačované emoce, jen v daleko větším měřítku. Navíc je tato možnost přístupna všem, nikoliv jen těm, kteří si to mohli dovolit.

Vencovský dokonce uvádí, že v některých státech raně novověké Evropy byli duševně choří v jakýchsi lesních rezervacích, kam byli umisťováni, naháněni a loveni s tím, že bylo oficiálně povoleno jejich zabíjení. [Vencovský 1996: 137]

– Michel Foucault [1994: 31] zasazuje gesto, vykazující blázny do internace jako na jejich přirozenou půdu, do poloviny 17. století.

V tomto období spadají různá již existující azylová a internační zařízení pod společnou správu hlavy státu, aby nadále sloužila jako jakási polosoudní struktura, administrativní celek, který „třebaže není tribunálem, kromě už zmíněných pravomocí rozhoduje o vině

a vykonává trest.“ [Foucault 1994: 32] Do těchto zařízení, všeobecných špitálů, kde fungovala absolutní svrchovanost místních správců, jejichž rozhodnutí znamenala soud bez možnosti odvolání, jsou krom chudých, invalidních a obecně nepracujících plošně

umísťováni rovněž blázni: „Ať už se přihlásí sami, nebo je tam pošle královská či soudní moc, mají být přijati, ubytováni a živeni.“ [Foucault 1994: 32]

Jak ale Foucault [1994: 32] dále upřesňuje, funkce všeobecného špitálu nemají nic společného s léčbou. Jedná se o pořádkovou instanci, vzešlou z osvícenské morálky, přičemž osvícenská internace vychází z imperativu práce, přesněji řečeno odsouzení zahálky.

Sociální status duševně chorých je tak znovu pozměněn – blázni, neschopni pracovat, při nucených pracích projevují svou jinakost a jsou (nikoliv z důvodu posednutí ďáblem či nemoci jako tomu bylo dříve) zavíráni společně s těmi, kteří všeobecnou pracovní povinnost odmítají. „Šílenci byli „zavíráni“ už dřív, ale teprve až 17. století je začíná „internovat“ a mísit je přitom s celou jednou částí

populace jako její příbuzné.“ [Foucault 1994: 42]

– Michal Černoušek označuje „legendární revolucionářství“ Philippe Pinela za „snad nejpopulárnější a nejhlouběji zakotvenou polopravdu, téměř vědeckou pohádku“. Pinelův akt osvobození šílenců komentuje [1994: 49] takto: „Všichni studenti lékařství jsou neochvějně posilováni v této historické polopravdě, která vznikla ochotou člověka vidět v několika případech obecnou zkušenost. Zilboorg jednou Pinela nazval revolucionářem a od té doby toto označení všichni další autoři skript a učebnic vesele opisují jeden od druhého.“ Hlavní příčinou tohoto obecně heroizovaného činu byla dle Černouška především nutnost zjednat podmínky vhodné pro vědecké

pozorování šílenství.

„Těžko přece můžeme systematicky sledovat něco, co se v subhumánních podmínkách ukrývá ve tmě v podzemí a navíc spoutané řetězem.“ [Černoušek 1994: 51]

Přesto je Pinelův čin z konce 18. století, kdy nařídil v rámci reformy péče o duševně choré sejmout železné okovy (pouhým) 13 bláznům z Pařížského Bicêtre a Salpêtrière, pro téma této práce významný: nově etablovaný psychiatrický lékařský obor dal vzniknout azylům, specializovaným institucím pro péči a léčbu duševně chorých – se všemi parametry Goffmanových totálních institucí.

Erving Goffman rozlišuje pět druhů takovýchto institucí, přičemž hned dva z nich odpovídají nově vzniklým azylům pro duševně choré: prvním typem jsou instituce, vzniklé za účelem péče o ty, kteří toho vlastními silami nejsou schopni; dalším pak instituce zřízené v rámci ochrany společnosti před deviantními jedinci.

Zdi azylu v tomto případě nechrání své chovance, nýbrž blaho společnosti vně těchto vybudovaných hranic. [Goffman 1990: 4]

Totální instituce se vyznačují tím, že v rámci svého působiště přebírají vládu a sjednocují veškeré lidské aktivity „vnějšího světa“ do

jednoho prostoru a času, bourají pomyslné bariéry mezi nimi a znemožňují tak svým chovancům v rámci těchto jednotlivých aktivit měnit role podle potřeb a nastalé situace.

Aktivity, jako jsou například práce, volný čas, ale i spánek, jsou vykonávány společně, pod neustálým dohledem a především dle přísně stanoveného rozpisu a plánu. [Goffman 1990: 6].

Azyly tedy v první fázi internace potlačují a rozbíjejí původní identitu chovanců – ať už byl do té doby jejich sociální status jakýkoliv, je od něj upuštěno.

Volně navazující druhá fáze pak formuje identitu novou, uniformní.

Systém nepřetržitého soudu, který v útulku vládne, doprovázený neustálým dohledem, navíc podněcuje šílenství k popírání sebe sama: „Souzeny jsou pouze jeho činy; proces o úmyslech se s ním nevede a jeho tajemství se nezkoumají.

Je odpovědné jen za tu svou část, která je viditelná. Všechno ostatní je umlčeno. Šílenství existuje jen do té míry,

nakolik je vidět.“ [Foucault 1994: 156]

„A tak racionální doba, tak pyšně se honosící vědeckým pokrokem, zrodila institucionálního bastarda – psychiatrické vězení, kde se sociální-deviantní jevy nazývají duševními nemocemi.“ [Černoušek 1994: 221]

– Období středověku navíc například díky hlasu satiriků či karnevalům posouvá šílenství dál než jen do kategorie ne-rozumu.

Blázen může být nositelem pravdy, jeho slova hlasem rozumu.

Zdraví jedinci zas v rámci karnevalů obrací společenský řád naruby a staví roli rozumu s ne-rozumem na opačnou

stranu zaběhlého spektra. Šílenství proto v tomto období představuje důležitý nástroj pro kritiku, ale zároveň i upevnění stávajících společenských struktur.

Vítězství vědy nad církevními dogmaty se po prvních renesančních náznacích naplno projevuje v rámci osvícenecké morálky.

Vzniklá psychiatrie (nyní jakožto jediný zástupce rozumu) a s ní spjaté azyly opět pevně vrací blázny do

pomyslných bariér ne-rozumu.

Středověká rozmanitost jednotlivých poloh šílenství je popřena. Azyly jsou prostřednictvím psychiatrického diskursu zasazeny do mechanismu sociální kontroly, kde zůstávají až do současnosti. Foucaultovo schéma se uzavírá, nastupuje monolog rozumu o šílenství.

Citace:

Buckley, P. (2013). Creativity and mental disorder: family study of 300 000 people with severe mental disorder. Yearbook of Psychiatry and Applied Mental Health, 2013, p.291.

Dykes, M. and McGhie, A. (1976). A comparative study of attentional strategies of schizophrenic and highly creative normal subjects. The British Journal of Psychiatry, 128(1), pp.50-56.

Polimeni, J. (n.d.). Shamans among us.