Naga Tattoo

“V Nagalandu už asi nikdo rituálně netetuje”

 

Tato slova jsem slyšel od více lidí, kteří navštívili a zkoumali kulturu Nagalandu.

 

Přesto mě to neodradilo a vydal jsem se na cestu objevit poslední tatéry Nagalandu

 

Nagaland je specifický tím, že je zde asi největší pestrost stylů tetování na jeden stát. Každý kmen či někdy i každá vesnice má svůj styl a symboliku.

 

Tetování Nagalandu bylo spojené především s lovem lebek, čím více lebek lovec ulovil, tím vyšší post si tím získal a také si zasloužil nové tetování. I díky tomu s koncem lovu lebek se přístup k tetování změnil a stalo se něčím nepatřičným a spojeným s tradicí zabíjení lidí.

 

Tetování měly i ženy, bylo často spojené s fázemi života jako je dospělost, svatba, narození dětí….

 

Na den tetování stařenky rády vzpomínaly, byla to jedna z jejich největších slavností a událostí v životě. Přišla celá vesnice, udělala se hostina a u toho se tetovalo.

 

Profese tatéra byla jedna z nejváženějších a často byla královna vesnice také tatérkou.

 

Zabralo to tři týdny cestování a zjišťování, ale přeci jen jsme začli být na stopě jedné z posledních tatérek Nagalandu.

Ono jich sice bylo naživu více, ale žádná už to nechtěla dělat, konvertovaly dávno ke křesťanství a tetování bylo něco spojeného s krvavými zvyky minulosti.

 

Doslechli jsme se však, že ve vesnici Wui je jedna tatérka, která ještě možná tetuje. Její tetování nejsou totiž nyní o změně statusu, ale užívá je k léčebným účelům.

 

Lidé z vesnice za ní chodí když je bolí klouby, šlachy či zkrátka jiná chronická bolest a Neyoung jim vytetuje léčivé tetování v blízkosti místa bolesti.

 

Víceméně akupunktura s inkoustem.

 

Vesnice je velmi odříznutá od okolního světa, z nejbližšího městečka tu dojede zásobování jednou za měsíc a cesta z něj trvala asi 6 hodin. Mluví vlastním jazykem, kterému nikdo jiný než obyvatelé Wui nemluví. 

 

Posledního turistu zde měli před 4 lety, náš příchod byl tedy událostí pro celou vesnici. 

 

Bydleli jsme u starosty vesnice, kde se často scházeli muži z vesnice a povídali si s námi u ohně, ještě že jsme měli překladatele.

 

Tři dny jsme čekali na tatérku, prý tetování udělá, ale kdo ví jak to nakonec bude.

 

Sakra, přes půl světa a tolik hledání, sázka na jednu kartu, nějaká paní o které jsme se doslechli….

 

Jak to dopadne?

 

Fakt přišla

 

I s asistentkou, která měla na svých rukou inkoust ze kterých se při tetování stíral. No, kalíšky na barvu netřeba….

 

Nástroje připraveny, trn z rostliny přivázaný na kousku bambusu, saze z ohniště, smíchat s vodou a může se začít.

 

Výběr místa a designu nechala na mě, jelikož byla zvyklá tetovat symboly statusu za lov lebek nebo ženské vzory, museli jsme vzory nějak poupravit.

 

Hygiena?

 

Osten občas spadnul na zem, když zaschnul očistila jej plivnutím. Ruce ze kterých se mazal inkoust asi taky desinfekci neviděly nikdy.

 

Avšak mě to nezabilo, tak možná to posílilo, snad.

Riziko infekce jsme snížili pomocí štiplavé tekutiny vytlačené z listů, takže v cajku.

 

Nágové jsou minimalisti, nekomplikují co netřeba komplikovat, ačkoliv se jednalo o tradiční tetování, žádné zkostnatělé rituály se nekonaly. 

Prostě přišlo pár lidí, udělala se hostina…. Víc detailů si však nechám jen pro sebe.

 

Cíl cesty se povedl a dostal jsem tetování od někoho, kdo je nositelem předlouhé tradice, tatérů kteří tetují v kmenech rychle ubývá a například v Nagalandu trvalo pouhou jednou generaci kdy se z mainstreamu stala vzácnost a vymírající tradice.

 

Nyní můžu pokračovat v cestě léčení pomocí tetování.