Životní cesta

 

Co je cílem mým, životním?

Zvědavost, to je ta touha poznávat svět, která už snad od narození hnala mě dál. Nacházet další kousky té vesmírné skládačky aniž bych tušil, že cílem tohoto poznávání je, aby tyto kousky do sebe zapadaly.

Je ale nějaké ultimátní poznání? Lze do souhrnu analogii zkomprimovat vše podstatné? Tím jak lidského poznání přibývá, tak odpověď zní, asi ne, vypadá to míň a míň pravděpodobné.

Proč se poznání nezjednodušuje?
Proč roste jako babylonská věž?

Tím, jak roste musí jej něco držet pohromadě, aby se nerozpadlo vlastní váhou. Takové pojítko zatím nenacházím, co však vím, že první musím začít u sebe a najít svou vlastní zlatou nit, neboť mé zájmy a pracovní zapálení zdají se mi až příliš různorodé na to, abych v nich snadno našel můj životní cíl.

První je třeba být k sobě naprosto upřímný, jaké jsou moje kvality?

A které kvality mi doposud spíš zavázely, než aby mě k úspěchu hnaly?

Právě ta kvalita, co je zvědavostí a zájmem o široké pole věcí dohnal mě do bodu, kdy toho sice hodně umím, ale co teď s tím?

Přijde mi, že vše doposud bylo jen blouznění, jen honěním se za něčím, co jsou jen rozházené kousky snu a přízraků, ta chuť, ta chuť ale pořád zůstává,
možná až roste s tím, jak se ukazuje malebný horizont.
Sic to ještě není přesný cíl, ale vím, že moje poslání není dáno hmotou, pevným zázemím, ani nějakým zařízení či není ani konkrétní povoláním.

Víc a víc nerad osobě tvrdím, že jsem to a to. Psycholog, vedoucí spolku, provozovatel nemovitosti? Poslední dva roky jsem byl spíše údržbářem a stavařem a staral jsem se o komunitu, organizaci událostí a aktivit, každý den přinášel novou výzvu co se naučit, co nového řešit, s kým novým se potkat.
V tom všem snažení se ale vytrácelo to Pojivo, to Moje v tom celém.
V projektu jsem ztratil sám sebe a bylo mi jasné, že přiznat si to je sice náročné, ale nutné.

Aneb zapomeň na vše, co jsi doposud tvořil, aby si znova mohl naleznout sebe.

Ve své nahotě a esenci. Ta není definována tím co děláš, ale proč to děláš.

Čím víc jsem dělal něco, tím víc jsem ztrácel kontakt s tím proč.

Dělo se tak to plíživě, pokoutně, ztráta smyslu se převlékla za každodenní dopamin z malých úspěchů. Právě ty mají schopnost celého člověka zahalit.
Omotat si kolem prstu toho malého kluka, omotat si jej tím, že touha poznávat svět a sebe nestačí. Že je třeba světu nějak pomoct, spasit jej, tvořit nové. Je však tato touha vystavena na pevných základech?
Má smysl se o ni pevně opřít a každý den dřít?
Co když není třeba hodnoty dobra zvnějšku si cpát?
Třeba nepotřebuji vidět zlo či dobro venku, přečíst si o něčem a za tím jít, neboť mne to zaujalo. Či nechat se někým ovlivnit.

Zjistil jsem, že touha zažívat a poznávat mi stačí, je mým horizontem událostí.
Směřuje mě i tak ke kultivaci sebe a světa kolem, neboť když nekultivuji, jen se točím v kruhu.
Poznání v chaose má své limity, neboť se brzy začne fragmentovat a tvá mysl se buďto musí soustředit na malý kousek, a ztratí tím souvislosti, nebo musí těkat od jednoho kousku chaosu ke druhém.
Tím, však chaos nad tebou získává převahu.

Ale kultivaci a organizováním si života, lze poznat vrstvy a souvislosti dosud nevídané.

I tím, že vedu a provádím druhé lidi, poznávám a zažívám hlavně sám sebe i k pomoci ostatním mě, úplně upřímně, vede hlavně zvědavost.
Co se skrývá za dalšími dveřmi zvanými já sám a můj vlastní potenciál?
Pokud už se nic nového nedozvídám, je třeba jít dál.
To je úděl můj, proto zas měním domov, neboť změna domova je jen posunem a odpoutáním se od představ a iluzi o tom, co je dáno a co je osudem mým.
Ten není dan místem a hmotou, ale tvořím si jej svými touhami .

Fixace na místo či konkrétní povolání je ale tak lákavá a svůdná. Je pomocníkem, neboť už se nemusím nořit tak hluboko. “Však já už jsem holt takový” či: “už jsem do toho dal tolik energie.” Tak se možná bojím sám sebe ptát, zda to celé tady a teď má smysl.

-------------------------------------------

Znáte teorii her?

Odnesl jsem si z ní jedno významné ponaučení.

Investice z minulosti jsou přítěží pro objektivní rozhodnutí se v přítomnosti.

Například, pokud máte zvíře se kterým jste prošli snad 1000 veterinářů a investovali 50 000 do operací, bude pro vás pravděpodobně daleko těžší je utratit, když už to sním bude ještě horší, než u zvířete, kde by ta samá nemoc přišla zčistajasna a bylo třeba učinit rozhodnutí o utracení.

Stejně tak se hůř opouští dům, do kterého jste dali spoustu práce, i když podmínky v přítomnosti budou velmi neblahé.
A nejhorší je, že to funguje i U partnerů: “Vždyť už mě to stálo tolik úsilí z něj udělat o něco míň hrozného člověka, než jakým původně byl, tak ho teď neopustím.”
To je něco, co si jistě říká podvědomí spousty žen. Aktuálně jsem tohoto ponaučení z teorie her využil třikrát. Jednou u domova který opouštím, jednou u koz, které jsem předal jiným lidem do péče a posledně včera, když jsem přestoupil z Linuxu, vrátil laptop a koupil si MacBook.

V této stati rozhodně nechci hájit či jaký operační systém lepší, to je subjektivní věc a jde zde hlavně o jeden myšlenkový pochod, na kterém chci něco ilustrovat:

Když jsem si nyní pořizoval nový laptop, říkal jsem si, zůstanu věrný tomu, na co jsem zvyklý, koupím si Lenovo a hodím si tam Linux, je to můj styl již dlouhé roky, občas se tam něco sice vykazí, ale dá se s tím vyhrát, spousta věcí se tam dá doladit, doinstalovat a celkem mě i bavilo jak jsem něco tak nějak hacknul. Aspoň jsem z toho měl ten pocit, když se něco co hodíte do příkazového řádku povedlo. Tím, že nejsem žádný programátor, mě tyto úspěchy těšily. Také se mnou rezonovalo to, že je systém opensource, dalo by se říci funguje komunitně, což je malý zázrak, že funguje tak dobře a má tak zapálené autory. A také podporují, aby se používaly staré stroje, které s linuxem můžou sloužit ještě další roky. Komunita, ekologie, otevřenost, udělej si sám s těmito hodnotami linux rezonoval, tak jsem šel dál.
Pak jsem ale s počítačem strávil daleko déle, než jsem měl v plánu, trvalo vše zprovoznit jak jsem chtěl a po větší poruše
jsem se zastavil a řekl si: "už jsem s tím strávil tolik času, jsem na to zvyklý, je to můj styl.

Ale, dovede mě toto zařízení tam, kam se aktuálně chci dostat?"

Nyní potřebuji hlavně minimum rozptýlení, soustředit se na práci, mít plnou pozornost na minimum témat.
Pustil jsem tedy dosavadní preference, neboť nesloužily mým hlavním cílům v aktuálním životě.

Tímto celým příběhem chci tedy položit otázku, jsou důležitější naše dosavadní životy a to, kdo jsme byli, nebo cíle kterých chceme dosáhnout?

Minulost vnímám jako inspiraci, jako těsto, ze kterého můžeme hníst a vkládat jej do pece zvané přítomnost.

Jestli z něj však vyrobíte vánočku, knedlík či housku už je na Vás v přítomnosti, Vaše minulé já nemá co rozhodovat o Vaší přítomnosti, nemá na to právo. To zní tak samozřejmě, stejně to tolik lidí dělá a nechává rozhodovat minulost o své budoucnosti. Tím však netvrdím, že máme minulost popřít, naopak, je třeba z ní stvořit to nejlepší, co aktuálně jde.

Obzvláště těžké to bylo u koz, neboť jsem k nim měl citový vztah, strávil jsem péčí o ně spoustu času. Ano, nezdá se to, ale když máte 8 koz, často je třeba něco řešit. Už jen opravováním plotu jsem strávil mraky hodin a naháněním uteklých koz také. Jednu dobu jsem to bral jako jisté sportovní povyražení si zaběhat s kozami a nahnat je zpět, fajn rozcvička, ale když už je to 3x denně, volají Vám sousedi, že jim znova snědly borůvky, tak je to neustávající mírný stres, kdy budou zase všude jen ne v ohradě.
Bylo to nesnadné rozhodnutí, ale když jsem měl jasno ve svých cílech, bylo jasné, co je třeba udělat.
Když jsem se pána, který si kozy přebíral ptal, co dělají, s utíkáním koz z ohrady, tak pokrčil rameny a řekl: “No prostě zdrhaj a navečer se vrátí.” Později mi to docvaklo, ačkoliv moje hlava chtěla kozy, vše tomu tady nasvědčovalo, že bude super mít na vesnici kozy, spásají trávu, jsou super zábavné a mají mléko,
tak jsem už dostatečně nectil povahu místa.

Kozy budou vždy utíkat, to se nezmění a když je to na místě, kde to nepřichází v úvahu, nemůžete kozy mít. Samozřejmě jsou zde možnosti, jako častější starání se o plot či jejich přivázání, ani jedno však nepřicházelo v úvahu. Kozy dokáží přeskočit letmo i 1,5 metru výšky a v podstatě třetinu života tráví tím, že zjišťují a zkouší jak utéct. Hned po otloukání se navzájem je to jejich hlavní zábava.

Bylo třeba být citlivý k signálům zvnějšku a neustále mít na paměti svůj cíl, naplno se již věnovat seminářům a terapii, vše, co tomu brání, je třeba pečlivě přehodnotit a případně pustit.
Možná tím vzbudím jistou kontroverzi: “když už si zvíře pořídíš, tak se o něj musíš starat!”
A klidně mě mějte za nezodpovědného necitu.
Můj postoj k tomu je, že člověk, který se neseberealizuje, není na své osobní stezce a cestě, v konečném důsledku napáchá více škody, než když by sic byl zvnějšku zodpovědný, dělal věci tak jak se mají dělat, držel se dobrých bydel a prací jen proto, že to na první pohled vypadá vše dobře.
K čemu ale je společnosti doktor, který už v hloubi duše svou práci nechce dělat, jen si to nechce přiznat?
Může takový člověk opravdu léčit lidi, když sám žije v takové nemoci?

A ke mě osobně, k čemu je společnosti terapeut, který není schopen uznat osobní chyby ve svém úsudku?
Či k čemu je takový člověk, když je zaneprázdněný vším možným a na práci s lidmi už zbývá minimum energie.

Najděme svá opravdová díla a konejme je co nejlépe dovedeme.

To, co vlastníme, k jaké značce se přikláníme, na jaké filmy se díváme či jaké máme závazky, vše z toho jsou pouze pomocníky ve Vaší velké cestě.
U mnoha žen a nejen u nich samozřejmě, je tímto velkým dílem jedno či mnoho dětí a je to krásné poslání člověka, stvořit další bytost. I zde, vyzývám k tomu, nenechejte se ovlivnit světem venku či iluzorními závazky. Dítě je Vaše velké dílo?
Pak se nenechte svést normalitou světa kolem, nechcete ať vyrůstá s chytrým telefonem či připíchuté u počítače? Že tím ztratí pár přátel? Budou “jiné”? Narovinu, no a co?
Kde je vůle je i cesta a toto tak jednoduché rčení, věřím, že platí a každými dveřmi, které si zavřeme, jiné se otevřou, ale dokud je nezavřeme nadobro, ani nemáme potuchy co je v další místnosti.
Třeba v posledním půl roce prakticky nepoužívám Facebook, asi nejvíc mi vadilo, že nemám přístup k událostem.
Ale já jej zkrátka teď používat nechci, nesedí mi, narovinu, stává se z něj záplava neužitečného, ve které je občas schovaný drahokam.
Nerezonuje s mými aktuálními cíli a bral by mi pozornost, zahlcoval by mě příběhy, které mi do současného života tolik nepřináší, jsou jen informací, jenž nemám jak využít.

Postupně mi přestalo vadit, že mi události unikají. Vlastně jsem tuto funkci až tak poslední roky nepoužíval, jen jsem měl pocit, že tam jistě na něco zajímavého narazím. Postupně se mi ale vynořuje nepřeberné kvantum jiných možností, co dělat ve svém volném čase, s kým se spojit, jaké události časem uspořádat. To by se ale nedělo tak snadno, když bych neopustil brouzdání po událostech na Facebooku.
Mozek chce šetřit energii, a když může hledat něco na displeji, je u vytržení, hezky to svítí a ta zář samovolně předává informace. Wau.
Až pokud ale našemu vědomí dáme prostor, fungovat samo o sobě, jako jeden celek, pak se teprv mohou dít divy, jen je potřeba překonat prvotní odpor, odpor ke změně.
Však už mi toho internet, či konkrétněji Facebook tolik dal, tak na něj teď nezanevřu?
Vzpomínáte na teorii her o které jsem psal výše?

Máme tendenci lpět na věcech, do kterých jsme v minulosti už investovali hodně energie. Pokud byl Facebook v minulosti pro můj život skvělá věc, tak to silně ovlivní můj dojem z něj v přítomnosti.
Musel jsem se na Facebooku “prohrabat” hromadou irelevantních informací, abych se k něčemu přínosnému dopracoval.
Tato skutečnost bohužel zvyšuje pravděpodobnost, že zde zůstanu, i když se přínos pro osobní život bude zmenšovat.

Závislosti jako je gamblerství či i žebrání na ulici vznikají právě tak, i přes mnohé útrapy občas dostanu zničehonic krásnou odměnu. Jako blesk z čistého nebe. Takové situace mají největší potenciál tvořit závislost.

Ale je na to jeden krásný lék, vědět co chci a být si toho dennodenně vědom.
Když začnu vnímat a měřit své skutky skrz tento metr: “Jak slouží daná činnost mým cílům?”
Když si upřímně a často začnu klást tuto otázku, můžu postupně oškrábat z mého života to nadbytečné a zatěžující, nenásilně, jemně, po kouscích.