Co táhne tě z postele?

Poznej sám sebe.

 

Tato slova zní tak samozřejmě. já jsem já, mám rád to a to, pracuji tam a tam, studuji to a to… Znáš sám sebe?

 

Jsi se sebou celý život, tak jak by tomu mohlo být jinak?
Kroužíme kolem našich podstat, reagováním na vnější svět sám sebe poznám jen těžko a přeci je to stav ve kterém je většina z nás.

Reagovat, dávat a dostávat, co by si však dělal, když bys v životě nic nedostal? Vše by jen bylo, dostupné, pro každého. Takový svět, zdá se vzdálený na hony tomu co je teď, plno podmínek, spousta pravidel, propletené zákonitosti. I přes spousty složitostí, stále jsi to ty, kdo řídí tu loď. Ty činíš každé rozhodnutí ve tvém životě.

Ty ses rozhodl dnes vstát z postele, nemusel jsi.

 

A proč však? Proč radši nezůstat jen tak stát? Jsou odpovědí peníze? Rodina? Dobro světa? A když by tvoje vstávání na nic vnější ho vliv nemělo, jak by pak odpověď zněla?
Jestli to ono z nitra nezní hned, nezoufej, vede tě tvůj střed, tak zadrž dech, jdi konečně hlouběji, ne dál, co tam pro tebe bude?

 

Nevím, každá hlubina je jedinečná, v každé něco je, ten zdroj energie.
Stačí najít cestu pod povrch a zbudovat ten ropný vrt, a když jej zprovozníš, nemusíš pak co chvíli na pumpu.
Spousta lidí má svou nádrž děravou a co chvíli musí dotankovávat, videjko, kafíčko, jedno kolo hry, tyčinka či koláček, však to víš, kolik do sebe cpeme sraček?

 

Nepotřebných, nesytících, kloužou jen po povrchu. Udělat a dostat odměnu, něco někomu dokázat. Proč? Abych se zalíbil? Abych měl respekt?

A kdy ti zas dojde palivo?

 

Takové se rychle spálí. Potvrzení zvenku, to jsou jen Dlahy a berličky.
Já chci, aby ti však pevně srostlá kost, napružil tu vnitřní pružinu, co po probuzení sama táhne tě z postele. Ta kost, co drží tě jako sloup, a nenechá tvé hodnoty pod náporem větru ohnout.

 

Vybuduj si pevný střed, A kolem něho zeď. To ti zaručí pevnost, budeš ji potřebovat, neboť pobídek tam venku, je více než kdy dřív, je to prostor plný svobod a možností, tak proč z toho nepraskáme radostí?