Ve své skupině

Ve své skupině

Všímám si, jak je důležité pro lidi někam patřit, k něčemu se přiřadit. Nějak se popsat, zarámovat. Ach, jak pro mě bylo nějakou dobu úlevné stát se vegetariánem, naprosto striktním.

Teď zpětně když se ohlédnu, dochází mi, jak mě více než samotné snižování utrpení zvířat těšilo to, že jsem se vymezil. Vytvořil jsem dva světy, jedni z mojí skupiny, vegetariáni, jsou mi blíž a pak ti druzí, masožravci. Podvědomě jsem oběma skupinám přiřadil odlišné vlastnosti.
Nejpodstatnější bylo, že ten zmatený, šílený svět se stal o něco přehlednější, už to nebylo jen kontinuum různých lidí, byly to dva tábory.

Proč to děláme?

Šetří to energii, činí to svět přehlednější a tím nemusíme činit tolik výpočtů, tolik řešit každého člověka zvlášť.
Čím míň je pro mě svět přehledný a smysluplný, tím spíš tíhnu k vyhranění se a k rozdělení světů.
Svět současnosti je matoucí, nebo spíš možná lidé v něm jsou zmatení. Informací je víc a víc a mentální kapacita na to je zpracovat a něco nového si z nich odnést pravděpodobně klesá. Proto stát se něčeho členem, spadnout do jedné z názorových skupin přináší úlevu.

Víra se ztratila, už zde v Česku nejsou ve většině odnože křesťanů či jiných náboženství, světy se lámou na ekology a zaryté odpůrce, či
na pečující o uprchlíky a radikální zavírače.

Kdo ale tuší proč se k dané skupině opravdu přiřadil?

 

Třeba malý rozdíl na počátku časem vzejde v obrovskou propast.

Pak se stačí přiřadit do jednoho názorového proudu, podporovat se v utvrzování, hledat si zprávy, které má stanoviska zpevňují.

Třeba se ale počáteční motivace, proč se ke skupině přiřadit zas tolik neliší.

 

Kdo přece nechce žít svůj vlastní život, autenticky, ve zdraví, ve vnitřním souladu. Užívat si otevřené možnosti toho, co lze na této planetě a v tomto těle zažít.

 

Nenacházíme ale možná uvnitř svůj osobní střed, proto potřebujeme extrémy, které se mezi sebou vyvažuji. Vyhraněnost tvoří jen další vyhraněnost. Upínáme se na vnější hodnoty, značky, strany, technologie, protože nám dodávají alespoň nějaké jistoty při plavbě na rozbouřených vodách, zvaných: Naše vlastní nitro.

Odpor tvoří odpor.

Skupiny lidí jsou nyní jako dvě misky vah, čím více se vychýlí jedna, tím víc se musí vychýlit i druhá aby svět mohl být v rovnováze.

Česká republika má jedinečnou polohu, je uprostřed aktuálních světových misek vah. Je to dáno geografickou polohou i je jakýmsi neutrálním hodnotovým středem, který se jemně kýve na západ či na východ, ani jednu stranu nechce nějak popudit.

V historii se skrz nás draly národy ze všech stran a naší strategií přežít bylo nějak se přizpůsobit a vyhovět.
Česko může ale být iniciátorem objevení nového středu, z Česka může krystalizovat revoluční myšlenka.

Či spíše: Ty můžeš být iniciátorem objevení tvého vlastního středu, ty můžeš být autorem nového spojení hodnotových protikladů.

Jediná změna kterou stojí za to řešit, je ta změna kterou můžeš prožít a vytvořit ty sám/a. 
Vše mimo tento rozsah tvého vlivu je jen kino, divadlo iluzí, které je zde jen pro zábavu a učení se.
Prožívejme a řešme právě to, kam můžeme dosáhnout, jinak se z tohoto světa zblázníme, už se tak asi i u některých děje.

Někteří se zblázní, jiní propadnou extrému a další radši už vzdají snahu se prakticky zapojit do změny.

 

Právě spojením protikladů vzniká nová kvalita, jak zní základní pravidlo alchymisty: “solve et coagula” aneb “rozpusť a spoj”, tak platí uvnitř i venku.

První je potřeba narušit iluzorní hranice, zkusit vnímat jednotlivé jevy a postupně vnímat dění kolem v širších souvislostech.

Možná bych tomuto alchymickému heslo dodal i další verzi: “odpusť a spoj”, neboť právě skrz odpuštění, sám sobě či protistraně teprv může vzniknout dialog.

 

 

Jaký dialog?

Ten dialog mezi stranami, tak například ochranáři přírody a těmi proti omezování se. Přestávám mít touhu mezi nějakou z těchto skupin patřit, neboť v každé přestávám vidět smysl, jak začínám vnímat svět v širších souvislostech. Tyto skupiny mi příjdou spíše jako dva týmy fanoušků na fotbale, skandují svému týmu, aby jej podpořili svou energií.

Nezdá se mi, že hledají shodu a společnou cestu.

Má to cenu investovat do takových změn, co se týče solárních panelů, elektromobilů a dalších tisíců když vlastně ani nevíme, kam vedou?
Prakticky sice tušíme, na povrchu a v hmotě to vypadá, že se objevují východiska.

 

Je však nějaká vize, do jakého duševního stavu nás má tato budoucnost zavést?

 

Možná nás vede něco úplně jiného než hodnoty, možná jsou lidé pořád součástí přírody daleko pevněji, než jsme si ochotni přiznat. Třeba nevládneme přírodě, ale archetypy a přirozené cykly stále vládnou nám. Vymírání a evoluční tlak je přírodě vlastní jako vzduch a voda, bez vymírání bychom nevznikli my, a planeta by stále zůstala dinosaurům či obřím broukům.
Možná to divadlo zvané vesmír má jiný plán, než vše zachovat, třeba nové formy života jsou podmíněny ztrátou a ničením. Možná jsme hluboko uvnitř dalším asteroidem, který musí zemi proměňovat tak, aby přežily pouze ty nejsilnější, nejvychytralejší či nejpřizpůsobivější druhy.

 

Co když ničení přírody je to nejlepší, co pro přírodu můžeme udělat, aby nalezla nové formy své realizace?

Co když v dlouhodobém horizontu, myšleno miliardu let, je to nejlepší co pro přírodu udělat je právě spálit všechny fosilní paliva, přeci jen, je to uhlík a příroda ví, co z něj udělat, další živočišnou hmotu.

Toto není mé finální stanovisko, jen tím chci vést ke zpochybnění.

Zpochybnění toho, co je dáno jako jasná pravda, neboť není nic žalostnějšího, než věnovat spousty energie něčemu, co je postaveno na mylných přesvědčeních.
Jak kacířská myšlenka, také je možná mylná, minimálně je neúplná. Nejde o to zde odhalit pravdu, ale chci se zde pokusit ukázat možnou cestu, jak se nerozdělovat na tábory, ale vézt dialog. Najít cestu dialogu, který nedělí na dvě či více stran, ale hledá to společné, ty společné hodnoty, případně vykresluje nové rozdíly, objevuje nová stanoviska a poznatky.

Co se týče širších souvislostí, jedno jistě platilo kdysi a platí stále, rozděl a panuj funguje a stále se uplatňuje. Pokud rozdělíte společnost na oddělené světy, pak lze nejlépe vládnout.

Proč myslíte, že pořád popichují články o elektromobilech?

Hezké přísloví na stejné téma je: “když se dva hádají, třetí se směje”

Věřím že, když se oprostíme od všech ideologických nánosů, máme to, co se týče základních lidských hodnot, všichni tak podobně.

Mít krásný život, dostat co nejvíce lidí z továren a mrzkých prací, najít jim směr v životě ve kterém se mohou seberealizovat.

Pak možná nebudou muset propadat stresu a kupovat si tolik věcí, aby na ten stres chvíli nemysleli. Pak se možná nebudou chtít přejídat, pak možná nebudou muset jíst léky zaplavující vody chemikáliemi.

Jak jsme vlastně mohli jako společnost nechat být, rostoucí spotřebu antidepresiv? Proč se tento jev nestal prioritním tématem?
Mnozí vyměnili setkání s člověkem za nekončící záplavu chaotických informací, jinými slovy, zeď na facebooku a příjde mi, že tato zásadní změna má zatím naprosté minimum pozornosti, když zvážím, jaký dopad na společnost a lidský život má.

Věřím, že jeden z důvodů je, naše posedlost čísly a specifičtěji penězi.

Lidé, kteří vládnou, řeší hlavně čísla, počty, tím už se ale zapomíná na kvality, kvantita zhltla kvalitu a dokud nám budou takoví lidé vládnout, bude to možná pořád stejné.

Ale vládnout nám budou jen pod jednou podmínkou, že i my zůstaneme posedlí čísly, že i my se necháme zhltnout kvantitou. Dostal jsi přidáno? Něco zdražili?

Dobře, ale co tvůj smysl života? Co tvé poslání? Kde to se nachází? Není to to, co tak trochu tomu všemu schází?
Jakou změnou ve světě chceš být?

Není kam spěchat, právě spěch je to, co naše prostředí ničí. Pokud získá prioritu zdravý život, pokud ten se stane kotvou, vše se stane jasnějším.

Zvířata, vegetariánství, proč je sobecky zabíjet ke svému prospěchu?

 

Utrpení zvířat tvoří lidé, kteří trpí, když budeme proti těmto lidem bojovat, pak budou trpět ještě více.
Jen člověk uvnitř trpící, chce tolik zvířat věznit v klecích, neboť on sám je uvnitř uvězněný.

 

Přeci jen lidé na jatkách, věřím, že ti trpí více než samotná zvířata. Člověk má ze všech tvorů na planetě největší potenciál k prožitku blaha i k utrpení.

Vody spektra našich emocí jsou ze všech bytostí na planetě zemi nejširší.

Tak proč raději nenajít cestu, jak se tito lidé mohou lépe spojit sami se sebou a sami nenajdou tu svou vnitřní citlivost k tomu se rozhodnout:
“už ne, chci lepší práci, práci která mi činí potěšení, třeba starat se o krávy venku na louce. “

Jen utrápené duše mohly zplodit tyto továrny na utrpení, jen skrze jejich léčení může přijít změna.

Soustřeďme se na lidi, konkrétní, jednotlivé, hlavně na sebe samé, když osvobodíme za celý život jen jednoho člověka, tedy sebe, je to obrovský úspěch, i to samotné stačí, pak z toho nenuceně může vzejít něco dalšího, řetězec změn v našem dosahu.

Od čeho se osvobodit?

Od všech falešných “musím”, od všech falešných přesvědčení se o sobě samém, ode všech bloků, které brzdí tu přirozenou energii.

Lidská přirozenost je zažívat blaho a spokojenost, z této přirozenosti pak může vyrůstat veškerá změna, pokud by nám vládli lidé prožívající toto blaho, již by nebylo třeba se dělit na tábory. Každý může sám za sebe znovu naleznout své jedinečné já.

Boj tvoří další boj, ale když na chvíli přestaneme hledat rozdíly, možná najdeme, jak jsme si všichni podobní.